ROZHOVOR S MICHALEM HRŮZOU NEJEN O MUZIKOTERAPII V ČASOPISE REFLEX 9/2015
(Publikováno se souhlasem redakce časopisu Reflex, redaktor Milan Tesař)
Muzikoterapeutka Michala Hrůzy – „Muzikant má větší naději“
Účinky muzikoterapie jsou založené na významném vlivu hudby na člověka. Jedním z jejich projevů je stimulace různých částí mozku. Lidský mozek je složitý orgán, kterému doposud rozumíme jen částečně, víme však jistě, že hudba proniká do mnoha jeho vrstev. Je například zajímavé, že zatímco v mozku jsou centra řeči konkrétněji lokalizována, hudba působí na mnohem větší (a též vývojově starší) části mozku .V rámci procesu neurorehabilitace se snažíme znovu propojovat neuronové spoje, jež byly přerušené úrazem nebo nemocí.
Jestliže je pacient hudebník, má příznivou prognózu ze dvou důvodů. Jednak velmi pomáhá, že lze navazovat na hlubší hudební zkušenost, v druhé řadě lze s výhodou využít opakování textů (které pacient znal před úrazem). Řada písní je založena na repetitivních rytmických či melodických částech, kdy se rychleji obnovují stará paměťová spojení, A jestliže se jedná o jeho vlastní, autorské písně, připojuje se i aktivace limbického systému při emočním prožitku. Pomocí muzikoterapie tak můžeme zažívat I markantní zlepšení po úrazech mozku.
Rozhovor „Dlouhá cesta ze tmy“ (Reflex 9/2015)
text Milan Tesař / foto Roman Černý
BÝVALÝ FRONTMAN skupiny Ready Kirken a autor hitů Zejtra mám, 1+1, Napořád či Zakázané uvolnění si í noci ze šestnáctého na sedmnáctého července nepamatuje nic. Z toho důvodu nemůže během probíhajícího soudního líčení svědčit proti těm, kteří jej zranili. Jisté je, že po úderu jednoho z nich narazil hlavou na dlažbu. Hrůzova poslední vzpomínka je na odpolední koncert v rekonstruovaném Trojhalí v Ostravě v rámci akce Festival v ulicích. Den nato měl vystoupit na festivalu Colors of Ostrava.
K tomu už nedošlo. Po incidentu, který se odehrál v půl čtvrté ráno, podstoupil Hrůza v ostravské nemocnici náročnou operaci mozku. Jeho život byl při silném nitrolebečním krvácení v přímém ohrožení.
Za tři týdny začnete takřka po roce pauzy znovu koncertovat. Máte z toho obavu?
Už ne. Strašně se těším. Ten návrat je něco, k čemu se upínám a čím vytěsňuje všechno špatné, co se mi stalo. A taky mám radost kvůli klukům v kapele. Ani oni to neměli lehké.
Věřím. Tvrdí, že budou v civilním řízení vymáhat po pachatelích náhradu ušlého zisku. Společně jste přišli o celou koncertní sezónu. Cítil jste za ně jako kapelník odpovědnost?
Ano. Naštěstí jim pomohl Meky Žbirka. Dva spoluhráči s ním hrajou normálně, ale on tentokrát vzal celou mou kapelu na slovenské turné. Bylo to od něj skvělé gesto. Mimochodem, způsob, jak se ke mně chovali kolegové z branže, mě opravdu dojal. Často se mluví o tom, jaká je v tomhle malém rybníčku rivalita a rvačka o kšefty, ale když jsem byl v nemocnici, jakoby bylo všechno zapomenuto. Veřejně mě podpořily i osobnosti, o nichž jsem si myslel, že jsem mimo jejich vnímání světa. Byla vtom veliká solidarita e lidskost.
Máte mezi „konkurenčními“ kapelami kamarády?
Nejdéle, snad dvacet let, znám Michala Malátnýho. Když jsem se v devadesátých letech ještě neživil hraním, brigádničil jsem v baru v Pardubicích, kam chodili i herci z divadla, kde byl Michal v angažmá. Už tehdy měl Chinaski, a když jsem mu řekl, že hraju s kapelou, pozval nás na společné hraní. Pa- matuju se, jak mně mrzelo, že jsme ten večer hráli až po nich. Říkal jsem si, tak oni nás ani neuslyší, to je škoda. Jenže za dva dny mi Michal zavolal a fikal, že to bylo bezvadný, ať s nimi jedeme turné. A tam se pro Ready Kirken všechno zlomilo. Podepsali jsme smlouvu s Universa! Music.
Vaše poslední dvě sólová alba, Noc a Den – to druhé jste dopsal těsné před úrazem tvoří komponovaný celek. Noc jste prý – obrazně řečeno – věnoval roku 2012. Proč?
Byl to rok, kdy se mluvilo o konci světa – zaujalo mě, jak jsme se té prognóze smáli a zlehčovali ji, ale zároveň se jí báli. Po dlouhé době jsem ve společnosti cítil kolektivní existenciální pocit, sebereflexi toho, jak žijeme. A jestli má tenhle šíleně uspěchaný životní styl smysl. Písničkami na tom albu jsem chtěl připomenout věci, které v „noci“ už tak nějak přestáváme vnímat. Zajímavé je, že mi Aleš Zenkl, spoluhráč a můj nejbližší spolupracovník, řekl, že jsem si do jedné z písní z alba Den vepsal, co se mi stane.
Která to byla?
Ráno. Vznikla loni na jaře.
Co v ní zpíváte?
Já myslím, že už to vím, že tomu rozumím a že to nezměním, vyhlížím pole, jsem strašně dlouho dole a svůj kostým odevzdávám …
O své poslední desce jste v jednom rozhovoru řekl, že bez tmy by nebylo svítání. To se mi líbí. Platí to i pro ten šílený příběh, který jste loni prožil? Byl i on v něčem pozitivní?
Je ještě hodné brzo, lékaři říkají, že by mohlo trvat ještě rok, než budu úplně zdravý. Fakt, že mám z loňského léta téměř dvouměsíční výpadek paměti, mi znesnadňuje jakoukoli zpětnou analýzu. Nicméně cítím, že ta nešťastná událost přinesla i klady – rozhodně jsem se změnil já v tom smyslu, že se rozšířilo mé emoční vnímání okolí. Mnohem intenzivněji než dřív rozeznávám, jak se cítí ostatní – je to takový frontální útok empatie na mou osobu. Za normálních okolností máme tendenci vidět jenom své problémy a trochu je zveličovat. A raně teď přijde až neuvěřitelné, když vidím, kolik lidí se úspěšně rve se životem, ačkoli jim osud dává co proto.
Když se vás teď zeptám na ostravskou epizodu, budete s tím mít problém, nebo už jste za tím?
Ty emoce jsou značně protichůdné. Je mi nepříjemné o tom mluví- taky proto, že vlastně nevím, o čem vyprávět – všechno mi zpětné vyprávěla moje žena. Každopádně cítím velký vděk vůči všem lékařům, co mi pomohli. A ten pocit je tím intenzívnější, že si je vesměs nepamatuju. Primáře neurochirurgie Mariana Starého, jenž mě prý po převozu do městské nemocnice operoval a prakticky mi zachránil život, dodnes znám jenom z fotografie.
Co si vlastně pamatujete naposled?
Pamatuju si koncert v rekonstruovaném Trojhalí v Ostravě v rámci akce Festival v ulicích. Měl skvělou atmosféru, byly tam tak dva tisíce lidi. Druhý den jsme měli vystoupit na Colours, takže jsme museli přespat ve městě. Ale to už nevím,
Z převozu z Ostravy do motolské nemocnice existují fotky, kde už vypadáte docela ve formě. Novináři dokonce tvrdili, že jste žádal o cigaretu
Opravdu? To se mi nezdá. Jsem nekuřák… Přestal jsem.
Pamatujete si na to?
Vůbec.
Po operaci jste byl dvanáct dní v umělém spánku. Zdálo se vám něco?
Zdál se mi sen o velikém okně a nádherné zahradě za tím, ale když jsem přišel k sobě, zjistil jsem, že to nebyl sen, ale realita – nemocnice nebyla moc hezká, ale okno tam skutečně bylo. Takže to bylo spíš vidění než sen.
Říkal jste, že vám všechno vyprávěla vaše žena…
… dubnu se nám narodila druhá holčička Manželka za mnou do Ostravy přijela hned, jak se dozvěděla, co se mi stalo. Ubytovala se s tříměsíční dcerou v hotelu, aby mě mohla denně navštěvovat. Nabídli jí příznivou cenu, věděli, co se nám stalo. Vůbec nevíra, jak všem poděkovat.
Takže když jste se probudil…
… znovu jsem objevil, že se mi ta holčička narodila. Byl jsem nepopsaný papír. Jako malé dítě.
To jste si museli rozumět.
A víte, že jo? Od té doby si v dcerách – v jejich mimice a gestech – čtu jako ve slabikáři.
Když vám žena vyprávěla, že jste se ve Stodolní přimotal do rvačky, poznával jste se v té situaci? Mohlo to tak být?
Nevím, strašně špatně se mi o tom mluví, protože si o tom zakazuju přemýšlet – fantazie pracuje na plné obrátky a nedělá mi to dobře. Doktoři mi řekli, ať se vzpomínkám vyhýbám. Jasně že si to dovedu představit – stalo se mi to několikrát, vždy když jsem viděl nespravedlnost, věděl jsem, že je správné zasáhnout, ale taky jsem si byl vědom toho, že je to veliké riziko.
Víte něco o těch útočnících?
Vůbec nic, neviděl jsem ani jejich fotky.
Jak vaše paměť teď funguje? Překvapuje mé, že se její ztráta týká i času před tím úderem.
Mám problém s krátkodobou pamětí. Kdybych nevěděl, že jste novinář, a představil byste se mi, s největší pravděpodobností bych za chvíli zapomněl vaše jméno. Třikrát týdně chodím trénovat mozek, zlepšuje se to. Velice živé jsou naopak vzpomínky z hluboké minulostí – často vzpomínám na babičku, která už tu není. Co je ale zajímavé; nevěděl jsem, že písnička pří zpívání vychází z více mozkových center. Jak jsem zjistil, v části mozku, kde je hudba, je všechno v pořádku – pamatuju si sled akordů i jak se hrajou; pamatuju si melodie. Poškozené však bylo centrum řečí, takže já si své písničky dlouho nemohl zazpívat – zapomněl jsem slova.
Vracejí se k vám zpátky ze tmy, nebo se je musíte znovu učit nazpaměť?
Spíš se je učím nazpaměť.
Jak to vypadá měsíc před prvním koncertem?
Deset písní už bez problémů za- hraju, osmnáct jích mechanicky umím, dvě se ještě musím naučit. Vlastně jsem už jednou hrál. Kluci z kapely připravili na Kampě soukromý koncert pro kamarády a doktory, kteří se o mě starali nebo dosud starají.
Jak to šlo?
Obložil jsem se texty, a když mi vypadla sloka, nikdo si z toho hlavu nedělal.
Která písnička se vám vybavila po úrazu jako první?
Baletka, co tančí. Je z období, kdy jsem hledal holku – já si myslím, že písničky se ke mně vracejí tak rychle, jak nosná byla jejich myšlenka. Jakou dokáže probudit emoci.
Co nesmíte v tuto chvíli dělat?
Mozek potřebuje hodně spát, nemám se rozčilovat, stresovat.
Už vám zase naskakují hudební nápady?
Ano, tohle funguje, ale musím si dávat pozor.
Znamená to, že i nápad je určitá forma pozitivního stresu?
Asi ano. Jsou prosté věci, jež by mohly mozek poškodit. Hrozí epilepsie – a o to nestojím. Všiml jsem si taky, že jsem začal těžce snášet věci, které nemohu přímo ovlivnit. Nesleduju televizi, zpravodajství – pro mě to teď osobně není důležitý.
Co je důležité?
Stále se opájím pocitem přežití. Uvědomil jsem si, jak velká hodno ta je pocit harmonie a štěstí.
Pro člověka bez vaší zkušenosti to zní trošku pateticky, ale věřím vám.
Já například nikdy nejedl čokoládu. Až teď jsem zjistil, jak je sladká. A taky se těším, až začnu běhat. Čtyřikrát jsem běžel Jizerskou padesátku, mám hrozně rád chvíli, kdy vyběhnu do kopců, kde je ticho a klid.
Prý v rámci „mozkové“ terapie navštěvujete muzikoterapii. Jak probíhá muzikantova muzikoterapie?
Bál jsem se, že budeme běhat dokolečka kolem bubeníka. To bych asi nedal. Ale je to příjemné. Potvrdilo se, že muzika je komunikace, chodím za paní doktorkou Gerlichovou. Vždycky mi půjčí kytaru a chce, abych ji zahrál a zazpíval. Má v ruce text, a když se spletu, opraví mě. Zkouší mě z mých vlastních písni a společně se snažíme, aby se mi z mozku vrátily zpátky do srdce. Abych je uměl prožít. Na mozkový trénink a logopedii pak chodím k paní Stančákové. Je neskutečně moudrá a rád si s ní povídám o všem možném.
Vytýká vám něco?
Že myslím rychleji, než mluvím, a pak se občas zadrhnu.
V televizní 13 komnatě jste vyprávěl o svém pobytu na vojenském gymnáziu – prozradil jste, že tamní psychický tlak vedl až k poruchám řeči, kdy jste začal koktat. Nemohla se tahle indispozice nyní s úrazem vrátit?
To ne, to už je dávno. Fakt je, že pubertu jsem ideální neměl. Naši se rozvedli a táta nechtěl, abych šel na vojenskou školu. Máma udělala pravý opak – podlehla tlaku vojáků, že jako jedno ze tří jejich děti jsem ideální kandidát. Byly to hrozný čtyři roky, který byly dobrý jenom pro to, že jsem si nevratně začal vážit svobody. Měl jsem tam první kapelu a nikdy nezapomenu na koncerty v uniformách a na kluky, kteří by nejradši ty židle, na nichž seděli, rozkopali. Jenže jakmile vstali, vojáci přerušili koncert. Abych nemusel pokračovat ve vojenské kariéře, musel jsem se po maturitě vyplatit. Dvacet tisíc, to byly tehdy sakra velké peníze. Dostal jsem posudek, že nemám vztah k socialismu, takže to na vysokou nevypadalo. A já se cítil jako JimMorrison. Řekl jsem si, že žádnou školu nepotřebuju. Naštěstí přišel listopad 1989. Živil jsem se, jak se dalo, až do roku 2000, kdy jsme podepsali smlouvu s velkou firmou.
Vypadá to tak lehce.
Přinesl jsem do vydavatelství písničku Zejtra mám a na Universalu řekli, že když se chytne, vydají nám desku. Pokud ne, máme smůlu. My se jich ptali, jak poznají, že se to chytlo. Byli tajemný jako hrad v Karpatech. To my poznáme, říkali. Ze Zejtra mám se nakonec stal hit a Universal nám vydal čtyři desky.
Dodnes nikdo moc nepochopil, proč Ready Kirken na vrcholu vyhodili svého frontmana, jenž psal repertoár. Nenašli jste k sobě po těch letech cestu třeba teď, během vaší zdravotní pauzy?
S bubeníkem Adamem jsme kamarádi pořád, taky z kapely odešel, a se Zdeňkem, s nímž jsme kapelu kdysi zakládali, už taky. Když se na to zpětně dívám, tak tam vlastně ani nebyl žádný konflikt, přestěhoval jsem se do Prahy a…
Nechtěl vy jste být nakonec vyhozen?
To jsem tedy vážné nechtěl. Vy byste šel dobrovolně do sólové kariéry se jménem Hrůza?
Příšerný jméno. Jak se teď cítíte?
Spousta věcí je nových a pěkných. I to, že tu spolu sedíme a vy se mnou mluvíte proto, že za měsíc už zase budu hrát, je skvělé. Svět začíná být takový, jak má být.
Zase začíná normální život.
Přesně tak.
UŽ TO, ŽE TU SPOLU SEDÍME A VY SE MNOU MLUVÍTE PROTO, ŽE ZA MĚSÍC UŽ ZASE BUDU HRÁT, JE SKVĚLÉ!