„Hodinka“ muzikoterapie

(převzato se svolením z časopisu Sestra 03/2013)

Máte rádi hudbu? Moderní, vážnou, či relaxační? Chodíte na koncerty? Nebo si doma vytvoříte prostor a se sluchátky na uších se necháváte unášet melodií a dynamikou? Či snad sami hrajete na nějaký hudební nástroj? Co všechno nám hudba vlastně dává a umožňuje? Možná mnoho otázek hned na začátku, ale většina z nás bere hudbu v podstatě jako běžnou součást života. Ale co když se nám život náhle změní, jakási samozřejmost se vytratí a my se ocitáme v propasti zoufalství, bolesti a neschopnosti? Poté nastupují odborníci, lékaři, psychologové, terapeuti.

Vcházím tedy na Kliniku rehabilitač­ního lékařství 1. LF UK a VFN v Praze na Albertově s představou, jak může taková muzikoterapie vypadat. Asi si lehneme na nějaká lehátka, muzikoterapeut- ka pustí CD s příjemnou hudbou a po hodin­ce báječného relaxu odcházíme domů. Nebo je to jinak?

S muzikoterapeutkou Mgr. Markétou Gerlichovou jsme se nejdříve zašly podívat do cvičební místnosti. Je fakt, že skutečnost od mé před­stavy daleko nebyla, ale po chvíli Markéta Ger- lichová vytahuje ze skříně bubínky, strunné nástroje, paličky…
Jak tedy taková muzikoterapie probíhá?

Je to velice individuální, podle člověka a pro­blému, ale v muzikoterapii pracujeme převáž­ně s hudbou, hrajeme na hudební nástroje, vy­užíváme rytmus, používáme říkadla, zpíváme, ale pracujeme také s pohybem, kresbou, hra­ním různých rolí apod.

Jak se hudební nástroje jmenují a jak konkrétně se používají?

Potřebujeme-li například ze sebe „vyřvat“ vztek, ideální je buben. Potřebujeme-li ko­munikovat pomocí hudebního nástroje, jsou dobré melodické nástroje – xylofon, metalofon apod. Potřebujeme-li vyjádřit jemnější struny (tóny) našeho „já“, jsou výborné strunné ná­stroje, například kantele, lyry, housle, violy, violoncella, harfy apod.

Zvuk samotný se měří v decibelech. V jakých frek­vencích či jiných hodnotách se tóny v muzikotera­pii mohou pouštět tak, aby byly prospěšné?

Zde se dostáváme spíše k fyzikálním paramet­rům a akustice – intenzita hluku (měřená v de­cibelech) či analytické frekvenční spektrum tónů není pro účinek muzikoterapie to klíčové. Samozřejmě že nelze pracovat s velmi hlasitou hudbou a také zde platí obecná pravidla hygie­nických norem, tóny generované frekvenčním generátorem (o pevném kmitočtu) asi také ja­ko hlavní terapeutický nástroj používat nebu­deme. Pro muzikoterapeutický účinek je spíše potřeba pracovat s hudbou v celé její bohatosti – tedy s melodií, tempem, harmonií atd.

Hraje se i záměrně falešně, nehezky?

Samozřejmě všeobecně platí, že libozvučné melodie jsou lépe přijímány a více se v muzi­koterapii používají. Otázkou je, co kdo chápe pod pojmem nehezký či falešný, a záleží na ty­pu stupnice, kultury… Ale záměrně disonantní hudba se používá spíše výjimečně při cílené te­rapii, kdy se snažíme vyvést klienta z nějakého stereotypu, který pro něj již není přínosný.

Jak konkrétně takový zvuk či tón na člověka pů­sobí?

My můžeme vypozorovat ze zkušeností, jak která hudba na kterého člověka působí a komu co pomáhá. Vnímání hudby je komplexní zá­ležitost, zapojuje se při ní mnoho částí mozku. Řečové oblasti, jako je Brocovo či Wernickeo- vo centrum, vizuální oblasti mozku. Celý lym- bický systém včetně amygdaly, zadní mozkové oblasti nazývané precuneus, při níž se do čin­nosti zapojuje paměť a další. Do vnímání hudby se tedy zapojuje většina částí mozku a tzv. „celý člověk“. Vnímání hudby je tedy proces složitý, komplexní a ne příliš probádaný.

Jaký zvuk vy osobně nemáte ráda?

Nemám ráda příliš hlasité zvuky, zvuky elek­trických přístrojů v přírodě, různé typy skří­pání a disharmonické zvuky.

Používáte i jiné nástroje neboli pomůcky než ty hudební?

Při muzikoterapii hlavně hudební nástroje, ale pokud je to v zájmu člověka, zapojujeme i růz­né rehabilitační a kompenzační pomůcky jako chodítka, dlahy, ortézy atd.

Současná doba umožňuje i používání kvalitní techniky. Pouštíte hudbu i z CD přehrávačů apod.? Nebo je technika spíše rušícím elementem?

Vždy je lepší hudba živá, hra člověka na hudeb – ní nástroj, i ten nejjednodušší, je většinou tera­peuticky významnější než jen její poslech. I při relaxaci je lepší, může-li muzikoterapeut im­provizovat na nějaký jemný hudební nástroj, ale jsou situace, kdy se musíme spokojit s hud­bou reprodukovanou.

Jak se vlastně stane, že se člověk ocitne na mu­zikoterapii?

Důvodů je mnoho. Někdo chce více poznat sám sebe, odreagovat se od práce na počíta­či, pracovat na nějakém svém problému nebo se naučit odpočívat jiným způsobem. Ale teď mluvím o víkendových účastnících muzikoterapeutických seminářů či kurzů. Pokud se člověk ocitne na muzikoterapii na naší klini­ce, pravděpodobně utrpěl úraz či onemocně­ní mozku.

Jaká věková kategorie pacientů vás navštěvuje?

Na klinice léčíme převážně dospělé, ale čas od času pracujeme i s dětmi. Většina zdejších pa­cientů jsou osoby po těžkých úrazech, napří­klad po autonehodě nebo po tonutí či po moz­kové mrtvici, to znamená, že tito lidé potřebují komplexní rehabilitaci. Lékař je vyšetří a pak jim naordinuje konkrétní terapie. Mohou cho­dit ambulantně nebo navštěvovat stacionář, což znamená, že jsou u nás celý den, od rána do odpoledne absolvují individuální terapie či skupinové terapie, například fyzioterapii, ergoterapii, speciální pedagogiku, logopedii, muzikoterapii, arteterapii, taneční terapii. Sa­mozřejmě o muzikoterapii jako takovou mají zájem osoby ze všech skupin populace, liší se pak jen cíle, techniky a metody.

Jsou onemocnění či zdravotní potíže u vás „vy­léčitelné“?

Zde není formulace léčitelné či neléčitelné pří­liš vhodná. Všechno, co nás potká, máme již nějak v sobě zapsáno. Spíše můžeme říci, zda se nám podaří, aby po ukončení rehabilitace ve­dl člověk život podobné kvality jako před úra­zem, či zcela jiný. Ale ano, řada lidí může vést podobný život jako před úrazem. Jiní se zlep­ší alespoň trochu. Jen u malého procenta osob je pokrok neuspokojivý…

Jaký máte z této práce pocit, nejste někdy i smut­ná z toho, jaké potíže a trápení lidé prožívají?

Tato práce má pozitiva i negativa, jako každá jiná. Někdy jsou některé příběhy velmi smut­né, ale jindy přichází velká radost, když pozo­rujete konkrétní osoby, jak jsou samostatněj­ší a spokojenější terapii od terapie.

Mohla byste toto přiblížit na nějakém konkrét­ním příběhu? Aspoň pro představu…

Příběhů je mnoho a není lehké vybrat jeden. Někdy jsou to velmi složité potíže, navštěvují nás lidé, kterým se snažíme pomoci opět začít mluvit, anebo jde třeba o různé psychosoma tické obtíže. Chodila ke mně například jedna mladá a krásná slečna, která trpěla úpornými bolestmi zad. A protože nebyla nalezena žád­ná organická příčina těchto bolesti, proděla­la několik sérii fyzioterapeutických sezeni, ale jejl stav se zlepšil vždy jen nakrátko. Pak zača­la docházet na muzikoterapeutické semináře, kde měla prostor vlce se věnovat vnímání své­ho těla a sama sobě. Takže nenásilně a pomocí muziko- terapeutických technik se jí podařilo vzpomenout si na několik traumatických zku­šeností z dětství. A když o problému víme ne­boli když se dostane příčina problému z podvě­domí do vědomí, lze jej konečně řešit a vyřešit. Ona měla příležitost prožít si vztek a smutek, které byly s těmito událostmi spojené, a v bez­pečném prostředí dojít ke smíření a vyrovnání se s minulostí. Byl to samozřejmě určitý pro­ces, ale bolestí zad se již zcela zbavila.

Jak byste muzikoterapii popsala odborně?

Muzikoterapie je terapeutický přístup, který působí hudebními prvky na terapeutické cí­le. Jde o úžasný druh terapie, protože hudba může působit na celého člověka, A když ješ­tě nahlédneme do minulosti, jedna z prvních zmínek o léčbě hudbou pochází již z Bible, kde hlavním léčebným hudebním nástrojem byla harfa. Muzikoterapie jako druh léčby se pak objevila kolem 17. století, kde hudební vibrace vypuzovaly jedovaté látky z těla, a později se díky rytmu přidal i tanec. Koleml9. stoletíby- la muzikoterapie zavržena a až pak kolem dru­hé světové války se objevily odbornější studie. Ve Švédsku byl založen muzikoterapeutický institut, vycházející z Jungova pojetí psycho­analýzy, a muzikoterapie se stala hlavní léčeb­nou metodou, protože díky svým specifickým prostředkům může pronikat do hlubších vrs­tev osobnosti než mluvené slovo.

Proč a kdy jste se o tento obor začala zajímat?

Omuzikoterapii se zajímám již dlouho, proto­že jsem z hudebního prostředí, můj otec je mu­zikant – houslista. A maminka učila hudební výchovu v Jedličkově ústavu, byla též speci­ální pedagog. Během fakulty, mateřské dovo­lené a práce jsem navštěvovala různé seminá­ře se zaměřením na hudbu, například Orffova společnost pořádala hrátky s hudbou (Orff je znám zhudebněním díla Carmina Burana), tzv. Orffova metoda neboli Schulwerk rozvíjí hra­vou formou elementární smysl pro rytmus, in­tonaci a hudebně-pohybové cítění. Zajímalo mě, jak rozvíjet hudební schopnosti u široké populace, nejen u dětí.

Učíte také studenty, a protože jsem měla mož­nost být s vámi při jedné takové terapii, musím říct, že byla velmi příjemná. I když šlo o mladé li­di, bylo na nich vidět, jak se věnují nejen působe­ní hudby na ně samotné, ale především jaké hu­dební nástroje a metody se v praxi používají.
Jak se vám se studenty pracuje a co považujete za důležité, aby o muzikoterapii věděli?

Se studenty pracuji opravdu ráda, jsou většinou velmi otevření, flexibilní a spontánní. Za důle­žitý považuji především jejich vlastní prožitek při muzikoterapii, který je nenahraditelný. Dále praktickou zkušenost – doprovázeníkonkrétních osob při terapeutickém procesu a sledování, která technika na tyto osoby a jak působí. V neposled­ní řadě považuji za důležité předání základních informací o oboru muzikoterapie, který je v řa­dě pokrokových zemí potvrzen a ošetřen kva­litními výzkumy a metodami. Ale u nás existuje vedle výborných praxí i řada „tmářských“ ažne- bezpečných „paterapif, jež provádějí osoby s ne­dostatečným vzděláním a osobnostním růstem. Je dobré vědět, že i tak jemný přístup, jako na­bízí muzikoterapie, může v rukou necitlivé oso­by člověka vážně poškodit.

Jaké vzdělání by tedy člověk měl mít, aby se mo­hl stát muzikoterapeutem?

VČR stále není jednoduché stát se muzikotera­peutem. Ve většině zemí Evropy a Ameriky se tento obor studuje jako jiné terapeutické obory na univerzitách na úrovni bakalář, magistr či doktor. U nás je zatím třeba stát se speciálním pedagogem či psychologem a až poté si postgra­duálně dostudovat obor muzikoterapie.

Kde jste tento obor studovala vy a na čem pra­cujete dnes?

Studovala jsem v Praze, nejprve gymnázium a pak obor fyzioterapeut jako nástavbové studi­um. Poté integrované studium speciální pedago­giky s hudební výchovou a pak již při zaměstná­ní muzikoterapeutickou školu Musica Humana, která trvala pět let. Asi šest let jsem vedla muzi­koterapeutické semináře pro děti a jejich rodiče. Konzultace se konaly tady na Albertově na Kli­nice rehabilitačního lékařství 1. LF UK a VFN, kde již vlastně 16 let pracuji. V současné době bá­dám nad problémem „jak muzikoterapie ovliv­ňuje kvalitu života osob po poškození mozku“ vrámci doktorandského studia, kvantitativním i kvalitativním typem výzkumu.

Co vám tyto semináře dávaly? Jak obohatily va­ši praxi?

To je těžké jednoduše vyjádřit, dávaly mi pro­stor pro tvořivost, fantazii, inspiraci, setká­ní… Jednou mě zaujal jeden seminář Josefa Krčka a myslela jsem si, že bude jen na pár víkendů, ale nakonec z toho vzniklo pětile­té studium. Zde jsme totiž už konkrétně hrá­li na hudební nástroje, jako například na ly- ru, flétnu, hodně jsme zpívali, museli jsme komponovat písničky, zhudebňovat pohádky. Na začátku jsme si vyráběli i vlastní hudeb­ní nástroje z různých druhů dřev, například z třešně, lípy, topolu – ten zní velice zajíma­vě a třeba takový akát zní jako sklo. Zajímavé bylo i to, že jsme navštěvovali kovárnu, kde jsme si kovali a vyráběli vlastní hudební ná­stroje, které jsme nakonec i používali v pra­xi. Dokonce i z kravských rohů jsme vyrábě­li dechové nástroje.

Víte, velice ráda vzpomínám na tuto školu. Jo­sef Krček je velmi zajímavý člověk. Tedy, mož­ná bych spíše začala u jeho bratra Jaroslava, který vede Musiku Bohemiku, a Josef v tomto souboru hraje, ale zároveň vede Chairé v Příbrami. A Josef Krček je zajímavý tím, že umí hrát na všechny možné hudební nástroje, umí stmelovat Udi, tedy je velmi sociální a tvůrčí a spolupracovat s ním je radost. Tuto školu tedy také vedl a dost často zval zajímavé lektory i ze zahraničí. Musica Humana patřila pod sociální akademii v Táboře a zároveň pod Fakultu léčeb­né pedagogiky Dornach Švýcarsko. A ukonče­ním tohoto studia byl absolventský koncert, na kterémjsme hráli písně, které jsme složili, na­točili na CD a dokonce jsme i s tímto vystoupe – ním cestovali po terapeutických komunitách ve Švýcarsku a Německu. Také jsme ale museli obhájit svoji diplomovou práci podle svého za­měření a ta moje se jmenovala „Muzikoterapie u pacientů po poškození mozku“.

Co si vlastně myslíte o současném způsobu ži­vota? Samé počítače, vyzvánění mobilů, cinkání tramvají, auta, spěch… a pak ty následky.

Myslím si, že bychom měli na jedné straně ak­ceptovat současný rozvoj techniky a způsob ži­vota jako možnost, nabídku a příležitost, ale nenechat se těmito možnostmi zotročit. Proč bychom si museli stále pouštět nějaký hluk, trávit hodně času u vymožeností techniky, po – kud nás nevedou k našim cílům a jen nás roz­ptylují? Je třeba umět si vybrat a dávat pozor, čemu věnujeme čas v našem životě.

Prozradíte nám na závěr něco ze svého soukromí? Jak žije taková muzikoterapeutka, neutíkáte někam, kde Je klid, ticho? Jaké máte zájmy, ko­níčky?

Samozřejmě jsem dost citlivá na zvuky, a pro­to chodím ráda do přírody, kde se dá nalézt „relativní ticho“.

S rodinou a přáteli šlape­me s batohem do vysokých hor, je zajímavé, jak člověk vnímá svou cestu, když jde napří­klad celý týden jen pěšky. Ale také ráda ly­žuji, čtu a chodím do divadel, zahradničím, zpívám…

Hodinka muzikoterapie tedy skončita. Přeji vám, pa­ní magistro, nejen hodně úspěchů ve vaší profesi, ale i aby lidé, se kterými se u vás na klinice setkáváte, od vás odcházeli s uspokojivými výsledky, vyrovna­ní a odhodlaní dál vést plnohodnotný život.

Děkuji za rozhovor                                         Zdeňka Mlýnková

One Response to „Hodinka“ muzikoterapie

  1. Pingback: Akce, rozhovory, publikace, média | Muzikoterapie Markéta Gerlichová